Priznanie

  

čo je pravda?

Tento článok mi prišiel mailom, keďže mám v záujme zverejniť iba jeho časť, článok som  skrátila. Kto má záujem prečítať si celú knihu, má možnosť objednať si ju na nižšie uvedených adresách (snáď sú ešte funkčné) ...

ČERNÁ KNIHA MINULOSTI
Václav Bureš, Zbyněk Ludvík
Knížka podchycuje historii z podání svědků, na což česká veřejnost není zvyklá. Po větším využití této metody naléhavě volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však její možnosti“(orální historie) „zmenšují a navíc u nás“ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli.“
Kniha nepochází z per profesionálních historiků. Ústní sdělení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentů, obzvláště vypovídá-li několik svědků totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svědectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tisku. Úkolu pana Ludvíka a Bureše se vlastně měli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměrech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již výše zmíněný rozhovor). Cílem zveřejnění ukázky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by přece jen někdo cítil potřebu se ke knížce vyjadřovat, nechť si laskavě uvědomí, že zjištění pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovědích svědků, na ústní historii.
Milan Rastislav Štefánik
MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatolog z Paříže, přítel majora Štefla, francouzského důstojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávěl v Kartouzích:
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník "Petit Parisien" a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný "roi de roulette" (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.
Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. "To je provokace"zařval pan Beneš, "někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží". Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: "Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil." Schůze se rozešla rozmrzele.
Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: "Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení."
Převážnou část sbírky amerických krajanů získal pro první odboj předseda
Čechoameričanů dr. Karel Pergler, organizátor a vůdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a později do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických peněz veřejně, že je snad konečně čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.
Během 48 hodin bylo "zjištěno", že je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukázka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.
Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost. A mohlo být zabráněno uskutečnění jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítězili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu generála Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníků tehdejšího setkání majoru Šteflovi - v té době již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedleTGM, že má pocit, že ho hryže výhružka Národním soudem po návratuŠtefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.
To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale ... ! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidováni.
Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanův bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejněném v Národních novinách v Martině, napsal: "Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření". Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řádným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčeni. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínění označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.
V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. "Dostali jsme rozkaz", vypovídali, "že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit". Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle přerušeno, svědkové byli policií zastrašeni a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvale zatěžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.
Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby. To se dozvěděli Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pana Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po těch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.
Ale hned v květnu 1945 po návratu pana Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkáni a se svými vědomostmi jako retribuční izolováni za zdmi věznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiří Forman z Plzně 16 let, Oldřich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr - Slovák 20 let, Karol Murgaš - Slovák 20 let.
Oproti názorům Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiři k legionářům projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné řekl:
Boľševizmus je popieranie demokratizmu, Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje, Boľševizmus je nepriateľom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať...
Beneš o demokracii jen žvanil - dr. Štefánik ji chtěl praktikovat! Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.
Není vyloučeno, že po vydání této knihy se někteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpověďmi vězněných prominentů, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevěřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasitě "pryč s komunismem". Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.
Historie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromážděný lid střelbu slyšel a vzápětí viděl Štefánikovo padající letadlo během přistávání z výšky už jen asi 100 m .Tak to také ve zprávách přinesla většina novin. Pak bylo "doporučeno" mlčení, trvající dodnes.
Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zřícení nemůže popřít, pokouší se zločin "vysvětlit" třeba "závanem větru". Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajně mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ještě dalším třem členům posádky. Nebo připouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanů, sice byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobně trapnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdůraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich "pravdou" zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálů a pánů profesorů je to jako se šídlem v pytli.
Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založena rota Nazdar a o den dříve v Kyjevě ustavena Česká družina v ruské armádě - v tu dobu byl Masaryk ještě poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ještě ve Vídni.
Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových států, zůstávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve legie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských legií, snoubenec italské princezny a tak dále ...
Podle důrazného upozornění na obálce: “Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantům s bolševismem a soudruhům. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: ,Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!´”
Kniha je předmětem mnoha diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na straně zlodějů nebo okradených. Má 429 stran, 60 vyobrazení, vázané, cena 16,- Euro + poštovné a obal 4,- Euro, tedy 20 Euro, nebo 30 Sfr, nebo 20 US $, 30 Can $, nebo 35 Aus $. Zaplatíte-li v Německu 16 Euro předem, přebírá poštovné a balné nakladatel.
V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Václavské nám. 34, na Moravě v knihkupectví BUREŠ ve Valaškých Kloboucích. Požadujte i u ostatních knihkupců, nebo si ji objednejte u Zbyňka L U D V Í K A sen., Postfach 93 02 05, D- 60457 Frankfurt am Main, nebo přes internet: http://www.zludvik.de, e-mail: kniha@zludvik.de